Jób 14

1Èlověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování. 2Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá. 3A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou. 4Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden. 5Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval: 6Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj. 7O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne, 8By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho: 9Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř. 10Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl? 11Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá: 12Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého. 13Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. 14Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně. 15Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv, 16Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým, 17Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé. 18Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého, 19Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš. 20Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej. 21Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje. 22Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.